The Smiths plakáty

Jen málo kapel proměnilo obal desky v manifest tak jako The Smiths. Mezi lety 1982 a 1987 manchesterské kvarteto Morrissey, Johnny Marr, Andy Rourke a Mike Joyce vybudovalo tvorbu, která zní nezaměnitelně a vypadá ještě nezaměnitelněji. Morrissey na obal téměř nikdy neumístil kapelu samotnou. Místo toho vždy vybral jedinou, podmanivou postavu z filmu, divadla nebo zapomenuté fotografie, tónoval ji a nechal tuto tvář nést náladu písní. Právě proto tyto plakáty na zdi fungují: každý z nich je kusem historie popkultury ještě dřív, než se dostanete k samotné hudbě.

Začněte deskou, která vše odstartovala. The Smiths, vydané u Rough Trade v únoru 1984, ořezává filmový záběr amerického herce Joea Dallesandra ze snímku Flesh Andyho Warhola z roku 1968. Okamžitě tím nastavilo šablonu: žádná fotka kapely, jen ikona a pocit. O rok později přišlo Meat Is Murder, druhé album skupiny a jediné studiové LP, které se dostalo na první místo britského žebříčku. Jeho obal přepracovává tiskovou fotografii amerického mariňáka ve Vietnamu z roku 1967, s heslem na helmě pozměněným tak, aby znělo jako název alba. Je to plakát, který zastává určitý postoj, a přesně to byl celý záměr.

Pak přichází korunovace. The Queen Is Dead z roku 1986 přebírá do zelena tónovaný záběr francouzského herce Alaina Delona, jak nehybně leží ve filmu L'Insoumis z roku 1964. V roce 2013 ho NME zvolil nejlepším albem všech dob a jeho obal je pravděpodobně nejrozpoznatelnější v celé tvorbě kapely. Příběh se pak uzavřel albem Strangeways, Here We Come, čtvrtým a posledním studiovým albem, vydaným v září 1987 těsně po rozpadu skupiny. Hvězdou obalu je Richard Davalos, který hrál po boku Jamese Deana ve filmu East of Eden, a všichni čtyři členové ho označili za svou nejlepší desku. Neslo také poslední singl kapely, bolestné Last Night I Dreamt That Somebody Loved Me, které Morrissey i Marr shodně označili za svou oblíbenou píseň The Smiths.

Stejně sběratelské jsou i kompilace. Hatful of Hollow, sestavené z relací BBC Radio 1 a singlů z konce roku 1984, nese výrazný portrét, jehož tetování odkazuje na umělce Jeana Cocteaua. The World Won't Listen z roku 1987 používá fotografii Jurgena Vollmera zachycující mladé ženy na pouti, snímek, ve kterém Morrissey viděl odraz samotné kapely. Americké dvojalbum Louder Than Bombs, vydané téhož roku jako náhrada za obě britské kompilace, vzdává hold salfordské dramatičce Shelagh Delaneyové, jejíž dílo Morrissey zbožňoval. A pro pódium je tu Rank, jediné oficiální živé album kapely, nahrané v Londýně v roce 1986, s hereckou tváří Alexandry Bastedo na obalu, který si Morrissey navrhl sám.

Pohromadě na zdi tyto obaly promlouvají jednotným vizuálním jazykem: filmové záběry ze 60. let, černobílý glamour a buřičský pohled, to vše profiltrované Morrisseyho okem. Právě tato souvislost dělá stěnu s The Smiths tak uspokojivou. Můžete si sestavit chronologickou řadu od stejnojmenného debutu přes Meat Is Murder a The Queen Is Dead až po Strangeways, Here We Come, nebo zkombinovat studiová alba s kompilací jako Louder Than Bombs pro plnější portrét kapely, která hořela jasně a krátce.

Každý plakát se tiskne na těžký matný papír ve čtyřech velikostech: A4, A3, A2 a A1. Toto rozpětí umožňuje zvětšit jediný výrazný kus až na A1, nebo držet užší shluk ve formátech A3 a A4. Tisk si vyberte bez rámu, nebo přidejte černý rám či chromovaný bílý rám, aby ladil s vaším interiérem; monochromatické a tónované obaly vypadají obzvlášť ostře za sklem, kde skutečně vynikne hluboký kontrast.

Pro galerijní stěnu platí jednoduché pravidlo, které zajistí záměrně působící výsledek. Zavěste tři plakáty stejné velikosti do řady s rovnoměrnou mezerou několika centimetrů, největší tisk držte v úrovni očí a nechte různé tváře na obalech, ať se v rámci uspořádání navzájem sledují, aby celá sestava působila jako jeden celek. Krásně funguje i mřížka čtyř studiových obalů nad pohovkou nebo gramofonem, která promění diskografii v časovou osu čitelnou na jeden pohled.

Sběratelé často začínají jedním oblíbeným kusem a sadu postupně rozšiřují, a společný vizuální jazyk obalů zajišťuje, že nové přírůstky vždy zapadnou vedle těch starších. Protože Morrissey čerpal téměř každý obraz z filmu, divadla a starých fotografií, každý plakát je zároveň malým oknem do světa umělců a dob, které miloval, od Warholova centra New Yorku po sociální drama Salfordu. Tento vrstvený příběh je součástí kouzla: obaly se vyplatí prohlížet znovu i dlouho poté, co odezní novost čerstvého tisku.

Ať už jste přišli kvůli písním Morrisseyho a Marra, nebo kvůli obalům, které je rámovaly, tyto tisky promění oblíbenou éru ve zeď, ke které se budete stále vracet. Kapela existovala jen krátce a nahrávky i po desetiletích působí naléhavě, ale obrazy nikdy nezestárly. Vyberte obal, který pro vás znamená nejvíc, a dejte mu prostor, jaký si zaslouží.